|
|
Novinky ze světa přirozených a bio vín, reportáže z výletů za vínem a mnoho dalšího
ČÍST
|
Pravidelná setkání s biovíny a regionálními specialitami. Výlety nejen za vínem, ale třeba také mezi horalské sýraře
PŘEHLED AKCÍ
|
Mimořádná tradicionální Frankovku z nejzajímavějšího slovenského vinařství současnosti...
DETAILY
|
Na sever od Sieny,
v kopcovité krajině požehnaného kraje Chianti Classico, do něhož
umisťovali renesanční malíři biblické výjevy a často jej přímo ztotožňovali
s rájem na zemi, nelze nepodlehnout pokušení vystoupat k některé
z kamenných usedlostí korunujících zdejší pitoreskní kopce a nezaklepat na
vrata rodinného vinného sklepa.
Paolova usedlost (zde označovaná jako podere) je téměř 500 let stará a jeho rod, předkové byli i contadini nobili čili vesnická šlechta, sídlí v Chianti po celá ta staletí. Vinice a olivové háje statku Caparsa (cca 11 ha vinic) leží v průměrné nadmořské výšce 450 m a obklopují je typické toskánské lesy tvořené duby, kaštany a borovicemi. Paolo zdůrazňuje, že víno je především il cibo – pokrm a spolu s olivovým olejem a chlebem tvořilo vždy základ zdejší venkovské stravy. Na pozemcích Caparsy se už sice dnes nepěstuje obilí, ale vedle vinic zde mají olivový háj. Domácí olivový olej je vůbec typickým doplňkovým produktem toskánských rodinných vinařství, prodává se většinou pouze ze dvora, nebo v obchodě v nejbližším městečku a bývá ho málo. Usedlosti jako Caparsa vyrobí ročně jen pár stovek litru tohoto tekutého zlata (pro výrobu jednoho litru oleje je zapotřebí asi 10 kg oliv).
Vinařství Caparsa patří mezi nejortodoxnější bioproducenty regionu. Paolo nedělá téměř žádné kompromisy a nesmiřitelný je i v oblasti propagace a obchodu. Mnohé způsoby, jakými se dnes víno prezentuje a prodává, jsou podle něj neslučitelné s podstatou vína a dvojnásob to samozřejmě platí o biovínech. Caparsa se přestala účastnit Vinitaly.
Paolo:
Před deseti lety představoval veletrh Vinitaly jedinečnou scénu, kde se potkávali noví, zajímaví lidé. Nadšení všech bylo hmatatelné, euforie se sdílela. Náklady na prezentaci nebyly přemrštěné. Dnes je to veletrh-maštal, kde se počítá pouze množství, kde není místo pro účastníky nadšené pro věc. Většina z nich sem jen z pocitu, že musí a nemá z toho žádnou radost. Vystavovatelé si prostě chtějí jen udržet svoje místo. A ceny stále rostou. Veletrh je nyní odtržený od reality, vyumělkovanost převládá, nabubřelá prezentace vína je důležitější než kvalita samotného vína.
Ne, Caparsa nebude na Vinitaly a kdo má zájem poznat naše vína, ať si udělá čas a přijede sem k nám, ochutná víno přímo ve sklepě a vyslechne si povídání o něm.
Paolo je rovněž poněkud rozčarován aktuálními trendy přizpůsobit tradiční Chianti Classico typu globalizovaného červeného vína, jež vychází z bordeaux.
Od ročníku 2006 totiž není možno přidávat do Chianti Classico příměs z bílých odrůd, které však do tohoto vína patřily už od dob barona Betina Ricasoliho (1809-1880), jenž je považován za tvůrce tradiční kompozice Chianti Classico. Odrůdy Trebbiano a Malvasia se tak ocitly zcela mimo hru, paradoxně však bylo povoleno přidávat „cizince“ Cabernet Sauvignon či Merlot. A přitom přinejmenším Malvasia měla v Chianti Classico svoje opodstatnění, protože přispívala k větší kulatosti, navinulosti a příjemné pitelnosti.
A nemění se jenom skladba Chianti Classico, dochází i k dalším zásadním změnám:
Paolo:
Vzpomínám si, že před 30/40 lety tvořili pracovní sílu v Chianti převážně místní vesničané. Mezi řádky révy zněl zpěv a klábosilo se o lovu.
Před 10/15 lety se složení viničních dělníků zcela změnilo, místní nahradila námezdní síla z jižní Itálie, mezi řádky révy se přestalo zpívat a klábosilo se o vzdálené domovině.
Dnes pracují ve vinicích především mimoevropští dělníci a mezi řádky se mluví leda o penězích.
Krajina Chianti Classico dokáže uvést našince do vytržení. Rostliny, které se u nás pracně pěstují v okrasných zahradách, zde rostou s vyzývavou nonšalancí planě. Vinice střídají olivové háje a nad nimi rozkošatělá polesí plná zvěře, která tvoří jeden z úhelných kamenů toskánské kuchyně, kde nesmí chybět samozřejmě ani houby. Paolo však o zdejších lesích ví své.
Paolo:
V nejhodnotnějších vinicích Chianti Classico už 30 let škodí divočáci. V posledních čtyřech letech řádí rovněž srny a daňci. Tato zvěř nemá v Toskánsku přirozeného predátora. Jejich stavy se redukují pouze lovem, ale stejně se udržují příliš vysoké, aby bylo možno uspokojit touhy co největšího počtu lovců. Stavy zvěře jsou tak velké, že ničí i semenáčky v lesích. Co se uchytí, je hned spaseno. Škody jsou obzvláště kruté v suchých letech.
Posledním trendem je oplocování vinic dvoumetrovými ploty. Někdo přidává i elektrické ohradníky. Krajina bude za krátko zcela oplocená. Pěší turisté neprojdou. Vysadil bych v Chianti vlky…
A abychom nevypočítávali pouze strasti toskánského biovinaře, uveďme na závěr i něco povzbudivého – a nebudeme zde pouze zbytečnými slovy, jež jsou tak jako tak nemohoucí, oslavovat Paolovo nevšední Chianti Classico 1999 a vůbec všechna jeho vína, která působí v prostředí dnešního všudypřítomného vinařského manýrismu podobně neotřele jako kdysi dávno Giottovy fresky.
Paolo:
Jsem šťastný, že mám pět dětí. To je velký příslib do budoucna, to je naděje, že Caparsa odolá a zůstane Caparsou. Především vinař a jeho rodina, která mu pomáhá, která žije na viničním statku, totiž vtiskují vínu jeho nezaměnitelnost. Napodobovat tzv. internacionální chuť je snadné a zároveň nesmyslné. Dělají to dnes ale skoro všichni. Byl bych rád, kdyby naše víno zůstalo výrazem našich vinic, našeho způsobu života a našich emocí a náruživostí.
Další texty související s tímto vinařstvím
Seznam článků zadaných parametrů / kategorií je prázdný
|